Petisee

v očích něžné svítání
- dlouho jsem tě neviděla

v ranním slunci zkoumání
teplých kontur mého těla

v očích plaché doznání
- už's to všechno zapomněla...

Máma je vysypala z auta uprostřed křižovatky. Natvrdo zastavila na kolejích uprostřed prováděného "U" obratu, děti se vyrojily do provozu a ubíraly se na tramvajový ostrůvek. Auto mělo českou SPZ, ale děti byly dle mého prvního hodnocení Francouzi. Baví mě tyhle odhady národností, proto jsem se potěšila, že jedou tramvají stejným směrem jako já. Čekali jsme.

Nejstaršímu bylo asi sedmnáct. Měl tenisky, kraťasy ke kolenům, holá lýtka, tlustý svetr s barevnou šálou kolem krku a přes hustou kštici černých vlasů naražená velká sluchátka. Byla mu zima -bylo asi 0°C-, ale samozřejmě to nechtěl přiznat, proto na tramvajovém ostrůvku tancoval. Jeho bratr byl asi o rok mladší. Mohli být skoro dvojčata, tak stejné akné měli... Stylem oblečení se ale hlásil k úplně jiné, intelektuálnější skupině. Kožené boty, tmavomodré, skoro sametové kalhoty, silný rolák a přes něj sako. Stejně rozverné kadeře byly bez čepice, bez sluchátek. Trojici doplňovalo asi dvanáctileté děvče. Tmavooká dívka měla kozačky ozdobené kožíškem (v kontrastu k bratrovým chlupatým nohám!) a na hlavě křiklavě modrá sluchátka Adidas. – Dodnes jsem neměla tušení, že tato značka dělá něco jiného než sportovní oblečení a tašky.

BYLI to Francouzi. Myslím, že jsem se na zastávce usmívala. Měla jsem radost, že jsem uhádla, ale zároveň se mi tahle pestrobarevná mláďata spolu moc líbila. Povídali si. Když se dívce zapletl kabel od sluchátek do tašky, oba bratři se k ní naklonili a pomohli jí. V tramvaji si pak sedl starší bratr se sestrou a mladší vedle (ne kluci spolu a "prcek" jinam!). Uvědomila jsem si, že by se mi asi bývalo líbilo mít o pět, šest let staršího bratra. Bývalo by se mi asi i líbilo mít k synovi o čtyři, pět let mladší dceru... Ale to jsou věci, které už nebudou.

Bylo to pěkné tramvajové ráno...